Těžba vysokoprocentního vápence v lomu Východ – Velká Amerika začala kolem roku 1900. Pražsko-železářská společnost (Prager-Eissen Gesselschaft), těžící železnou rudu v nedalekých Nučicích a kamenné uhlí na Kladensku využívala rubaninu jako saturační vápence při výrobě železa ve vysokých pecích. Proto k lomům na Mořině prodloužila i Kladensko-nučickou dráhu, kterou byly místní vápence dopravovány až na Kladno. Tato železniční vlečka ve svém úseku Mořina – Hořelice funguje dodnes.
Těžba prováděná hornickým způsobem, tzv. „nálevkováním“, probíhala postupným otevíráním jednotlivých ložiskových ker, východně a posléze i západně od centrálního závodu v Mořině. Průměrný počet dělníků v lomech na Mořině v letech 1901 – 1913 byl 184 mužů. Práce „ve skále“ byla na místní poměry slušně placená a o zájemce o zaměstnání neměli těžaři nouzi – dokonce se traduje, že pokud hledali v lomech nového pracovníka, obrátili se na místní starosty a ti „vybrali toho, kdo si to nejvíce zasloužil“. Ostatně v okolí byla práce jen u několika místních statkářů, v lesích a v dalších, vzdálenějších dolech v Nučicích, Kladně či Příbrami.
Vrtání ručními příklepy zde bylo prováděno až do roku 1906, kdy bylo zahájeno vrtání ručními pneumatickými kladivy. Vrty se nabíjely černým střelným prachem a dalšími v té době dostupnými průmyslovými trhavinami, odstřelená hornina se nakládala ručně, vidlemi či lopatou do dřevěných koleček, později do kolejových vozíků („huntů“), které se ručně tlačily na stanovené náraziště.
Rozfáraná ložiska byla napojena podzemními chodbami do prostoru dnešního nádraží vlečky, kde byla umístěna nakládka na přepravní prostředky. Kámen se chodbami převážel po úzkokolejné dráze v důlních vozících (huntech) o obsahu 0,66 m3.
Ze zahloubených děl v lokalitě Amerika se vozíky k nárazišti tlačily ručně a na povrch se tahaly těžním strojem s nekonečným lanem. K peronu u Kozolup se vozíky tlačívaly ručně. V úklonných svážných se vozíky vytahovaly na povrch vzduchovými vrátky lanem.
Po II. světové válce a hlavně v padesátých letech 20.století začala být ruční těžba vápence a doprava vozíky nahrazována postupně bagry a nákladními vozidly – dumpery. Proto byl pod silnicí vyražen do lomu nový přístupový tunel a zvětšen profil tunelu do sousedního Trestaneckého lomu, aby jím tato auta (Tatra 111) mohla vozit vápenec do předdrtiče, odkud již putoval svážnou chodbou k finálnímu zpracování v provozu Mořina.
Roku 1963 došlo nečekaně na jižní straně k sesuvu značné části skalní stěny, který zasypal a poškodilo některé těžní stroje a jen shodou náhod tu v daný okamžik nedošlo k žádnému zranění nebo ohrožení života lomařů. Následkem rozhodnutí Státního báňského úřadu, který v odborném posudku nevyloučil nebezpečí pádu dalších kusů nestabilního vápence, došlo k zastavení těžby (tehdy se uvádělo, že dočasnému) a přesunutí dobývacích strojů do nedalekého lomu Čeřinka. Dno lomu se po vypnutí čerpadel začalo plnit podzemní vodou, která postupně zaplavila nejhlubší patro lomu do výšky 10 metrů.
Opuštěný lom se postupně stal rájem trampů, nudistů, ale i filmařů – a hned jeden z prvních zde natočených snímků, legendární Limonádový Joe, ještě posílil známost lomu pod alternativním názvem Velká Amerika – když místního názvu podle blízkého statku Amerika rodiny Habětínovic využili již geologové při průzkumu struktury vysokoprocentních vápenců označením „Antiklinála Ameriky“. A od té doby se zde filmaři střídají dodnes, protože rozsáhlý kaňon se strmými skalními stěnami, vodou a zachovalými starými štolami jim skýtá ideální podmínky.
V devadesátých letech minulého století se lom potýkal s narůstajícím turistickým ruchem a přibývajícími ilegálními vstupy na dno lomu, hlavně za účelem koupání. To sebou přineslo zhoršení kvality podzemní vody v jezeře i příliv odpadků v širokém okolí. Tyto vlivy si vynutily posílení bezpečnostních prvků kolem lomů, upozorňujících na nebezpečí pádu z hrany lomu a snahu těžařů, zabránit přístupu na dno – nicméně v poslední době i k snaze využít historické lomy tak, aby měla veřejnost možnost navštívit je bezpečně – například v rámci organizovaných prohlídek s průvodcem.
Rovněž se v prostoru lomu začaly konat v omezeném počtu různé kulturní akce a kolem lomu byla vyznačena naučná stezka. I po více než sto letech od svého vzniku tak lom Východ – Velká Amerika žije dál …
